Hayao Miyazaki v Bio Oko

28. leden 2017 | 02.51 |

154197181366609440047236393838

Hayao Miyazaki v Bio Oko

     Přemýšlím, jak začít tento článek. Asi možná tím, jak jsem se k filmům Hayaa Miyazakiho vlastně dostala.... Nebo možná bych mohla začít tím, kdo to Hayao Miyazaki vlastně je.

   Hayao Miyazaki je japonský režisér a scénárista a hlavně úžasný animátor. Jeho filmy jsou známé po celém světě, u nás možná ne tak moc, jako třeba v Americe, ale i v ČR se najde opravdu velká fan základna. Mezi jeho nejznámější filmy patří Cesta do Fantazie, která se několikrát vysílala i u nás v televizi a hlavně pak Můj Soused Totoro, asi nejikoničtější postava v animovaném filmu vůbec. Miyazaki je hlavním režisérem a autorem studia Ghibli, které se zaměřuje na animované filmy a je všeobecně považované za nejlepší animátorské studium vůbec.

   A jak jsem se k tomuto režisérovi dostala já? Někteří množná víte, že jsem studovala japonštinu a všeobecně vše okolo Japonska na vysoké škole a Japonsko je mojí vášní už po dlouhá léta. O japonské kinematografii jsem měla docela velké pojetí, ale zrovna animovaným filmům ze studia Ghibli jsem se nevím proč vyhýbala. A to i přes to, že jsem jinak obrovský fanda anime stylu vůbec a takové filmy a seriály žeru.

   Pak nám na jedné hodině naše profesorka rozdala text s písničkou Watashi no Tonari no Totoro a všichni jsme se jí museli naučit zazpívat. A když jsme to uměli, tak nám pustila právě film Můj soused Totoro, ze kterého tento song je. A já se zamilovala. Celý film, vcelku jednoduchý příběh a úžasná grafika. Nedokázala jsem pochopit, proč jsem se jeho filmům celou tu dobu tak moc vyhýbala a hned, jak jsem přišla domů, tak jsem si sehnala všechny jeho filmy a od té doby si je mohu pouštět pořád dokola a nikdy mě nepřestanou bavit.

   Proto jsem byla hrozně moc nadšená, když jsem se dozvěděla, že Bio Oko (moje oblíbené nezávislé kino) chystá blok promítání Miyazakiho filmů. Hned jsem napsala bývalé spolužačce a společně jsme si naplánovaly nějakých 6 či 7 promítání. Ale bohužel lístky na jednotlivé filmy zmizely ze dne na den a nakonec jsme měly v ruce jen 3 vstupenky. Ale já jsem se nevzdala a začala jsem shánět i na další promítání a byla ochotna upsat duši ďáblu, abych se tam dostala, i když to znamenalo, že jsem do kina šla hned po práci a pak na další šichtu spala třeba jen dvě hodiny. Někdo by si možná mohl klepat na čelo, že to není až tak velká škoda, že bych si to mohla prostě pustit doma. Ale já už jsem pár takových tematických promítání navštívila a ta atmosféra je úžasná, když se sejdou opravdový fanoušci a obdivovatelé. Do normálních kin na běžně promítané filmy chodím ráda, ale tyhle tématické bloky jsou úžasné. Kdy se vám v normálním kině stane, že po skončení filmu všichni tleskají a pak se sejdou na baru a povídají si o filmu, režiséru a tak. Tohle je to, co se mi na tom tolik líbí.

   Jako první jsem sehnala vstupenku na Cestu do Fantazie (2001, Sen to Chihiro no kamikakushi, ang. Spirited Away) a dokonce se mi podařilo sehnat dvě vstupenky a vzala jsem sebou kamarádku, které se o Japonsko moc nezajímá a o animáče už vůbec ne. A byla jsem opravdu hodně moc zvědavá, jak na film bude reagovat. Pamatuji si totiž, jak jsem na tom byla já, když jsem ho viděla poprvé. Byla jsem ještě vcelku malá a dávali ho v televizi, protože tehdy vyhrál Oskara a vůůůbec jsem ten film nepochopila. Miyazakiho filmy jsou sice brány jako pro děti, ale jen pro ty z Japonska nebo z Asie, evropské děcko je nepochopí. A je tam pár okamžiků, které pochopí jen někdo, kdo se učil japonsky nebo chápe, na jakém principu japonština funguje. Musím se přiznat, že film ještě ani vlastně nezačal a já byla tak nadšená a snad i dojatá, že jsem cítila, jak mě pálí oči. A kamarádka mi pak potvrdila, že jsem měla takový ten výraz totální spokojenosti. Po skončení filmu jsem se snažila nedostat svůj obvyklý záchvat fanouškovské kecavky a nevyprávět jí o všem, co o filmu, režisérovi a studiu vím. Ale byla jsem hrozně ráda, že se jí ten film také líbil. Jako další plus musím napsat to, že po skončení filmu jsme objevily úžasný podnik jménem Ouky Douky, je to kavárna plná knih, starých křesel a úžasného jídla. Úplně jsem se do toho prostoru zamilovala.

   A teď přemýšlím, jestli tenhle článek mám pojmout jako recenzi na filmy nebo jen jako povídání o akci. Ale malé hodnocení filmů asi neuškodí, že. Aspoň bude článek delší, a že si to tento blog zaslouží, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem nic pořádného nepřidala. Takže k samotnému filmu (kdo nemá rád spoilery a prozrazení děje, tak následující odstavec přeskočí...)

   Film začíná tím, že desetiletá Chihiro je na cestě s rodiči do nového domu, když narazí na starou lesní cestu, která končí tajemným tunelem. Samozřejmě do něj vkročí a na druhé straně najdou starý skanzen, nebo něco, co se tomu podobá. Během prohlídky starých budov její rodiče najdou stánek s jídlem, ale nikdo tam není. Každopádně se pustí do jídla, zatímco Chihiro se prochází kolem. Najednou se její rodiče změní ve vepře a celé město se začne měnit, začnou se tam objevovat podivné bytosti. Chihiro se ujme klučina jménem Haku a prozradí jí, že tohle město jsou vlastně obří lázně, kam se v noci chodí koupat bozi ze světa lidí. A aby se dostala zpátky a zachránila své rodiče, tak se musí nechat zaměstnat v lázních, které vede čarodějnice. A tak se Chihiro stane pomocnicí v lázních a jelikož je hodná, tak si rychle udělá spoustu kamarádů, kteří jí jsou ochotni pomoci.

   Takhle to asi zní skoro až stupidně, ale ten film takový není. Ono se moc špatně popisuje film, když člověk nechce prozradit něco podstatného, co se ve filmu děje. Každopádně Cesta do Fantazie je úžasný film se skvělou animací a hudbou, který člověk zhltne na jeden nádech a opravdu si ho užije. A pokud by někdo měl problém pochopit, co se tam děje se jmény, tak mi může napsat a já mu to vysvětlím =)

   Jako další film jsem viděla Doručovací služba čarodějky Kiki (1989, Majo no takkyūbin, ang. Kiki´s delivery service). Tohle je opravdu úplná pohádka, kde dokonce není ani žádný záporák, snad jen vítr a bouřka. Film vypráví o malé čarodějce Kiki, která se ve svých 13 ti letech vydává do světa na zaučenou i se svojí černou kočkou Jiji. Jenže kromě létání nic neumí. Má sen se dostat do velkého města u moře, jenže cestou na žádné takové nenarazí a nakonec se před bouřkou musí schovat ve vlaku plném sena. A ten jí doveze až k městečku, jaké si vysnila. Jenže v městečku nejsou na čarodějky zvyklí a tak jí ze začátku nepřijmou. Až na jednu moc hodnou pekařku, která jí u sebe nechá přespávat a dokonce jí pomůže se založením vlastní živnosti. A jelikož Kiki umí pouze létat, tak se rozhodne pro doručovací službu. Příběh je to jednoduchý, ale rozhodně není pravda, že by nezaujal. Právě tím, že vlastně vypráví příběh toho, jak je těžké se postavit na vlastní nohy, o tom, že ze začátku nejde všechno tak, jak by si člověk přál, tím má to svoje kouzlo a pobaví. Jen tedy konec filmu mi přišel docela useknutý, trošku se tam nedořešila záležitost s jejím kocourem, vrtá mi to hlavou už od prvního shlédnutí filmu.


   Hned potom jsem se vrhla na film Laputa: Nebezký zámek (1986, Tenkū no shiro Laputa, ang. Laputa: Castle in the Sky). Tento film je dívce jménem Sheeta, po které z neznámých důvodů jdou jak piráti, tak divní vládní agenti. Je nucena skočit ze vzducholodi a díky tajemnému kameni na jejím krku se bezpečně snese do hornického městečka, kde jí najde klučina jménem Pazua a pomáhá jí se schovávat před jejími pronásledovateli. Později zjistí, že kámen kolem jejího krku je mapou k tajemné Laputě, legendárnímu městu, které putuje po obloze a ukrývá obrovské bohatství a moc.

    Je sice pravdou, že Laputa není tak moc dechberoucí film, jako třeba Cesta do Fantazie nebo Princezna Mononoke, ale já ho mám hrozně ráda. Je to klasický Miyazakiho film, hlavní postavy jsou přímé, buď hodné až to bolí nebo prostě zlé do morku kostí. Co se mi ale na filmu líbí nejvíce, je dokonalá propracovanost nebeského zámku. Dobývání dokonalého místa, které se ovšem zdá být nedosažitelné, dokonalost, která vlastně dokonalostí ani není. Vše to dokresluje jako vždy úchvatná hudba Joe Hasaishiho. 

   A pak to přišlo. Další den jsem se vydala na můj milovaný snímek, který celou moji mánii odstartoval. Můj soused Totoro (1988, Watashi no tonari no Totoro, ang. My neighbor Totoro). Příběh je o tom, že se mladá holčina Satsuke a její sestřička Mei přestěhují do nového domu, společně s tatínkem, který učí na univerzitě. Jejich maminka je v nemocnici. Zatímco Satsuke chodí do školy a tatínek pracuje na (zřejmě) písemkách, Mei objevuje okolí nového domu. Najednou zahlédne podivného tvora, který si nese pytel plný žaludů. Tvoreček se snaží zmizet a utéct, ale Mei ho dohoní a pronásleduje ho až do křoví a k obrovskému stromu, kde se propadne kořeny a spadne přímo na obrovského a chlupatého tvora, který si v klidu spí. A nakonec usne i ona. Po probuzení zjistí, že Totoro je pryč a nikdo jí její setkání nevěří. Nakonec se s Totorem setká i Satsuke, když za nimi přijde na autobusovou zastávku uprostřed noci. A aby podivných tvorů nebylo málo, tak si zavolá svůj vlastní autobus, lépe řečeno kočkobus, který je naprosto úchvatný. Na rozloučenou věnuje dívkám balíček plný semínek stromů. Jednoho dne se malá Mei ztratí, když se vydá sama do nemocnice za nemocnou maminkou a Satsuke hledá pomoc právě u vládce lesa – Totora a jeho kočkobusu.

    Upřímně ani netuším, jak bych měla vyjádřit, jak moc tenhle film miluji. Miluji postavu Totora a celkově celý ten příběh. Pamatuji si, že když jsem viděla film poprvé, tak jsem si po chvilce uvědomila, že se při scénách s Totorem usmívám jako blbeček a nemohu přestat. Totoro je sice film pro malé děti, ale užijí si ho i dopěláci a troufnu si říci, že opravdu hodně. Ono o tom taky značí kritiky a hodnocení. Co si tak pamatuji, tak ho několikrát odborné časopisy zařadily mezi nejlepší filmy vůbec a časopis Empire ho zařadil na 41. místo. O tom, jaký to je vlastně film, nasvědčuje i takový zvláštní fakt. Totoro byl uveden do kina společně s dalším animovaným filmem studia Ghibli – Hrob Světlušek, což je protiválečný film, který dokáže utrhnout srdce i těm největším drsňákům. A Totoro byl dáván hned po tomto filmu pro odlehčení a povzbuzení. Bylo to účelné, protože Hrob Světlušek je opravdu hluboce depresivní film, který obrečím vždy, když si ho pustím a ani se za to nijak nestydím....


   V úterý jsem zašla na jeden z nejznámějších filmů od Miyazakiho vůbec, Princeznu Mononoke (1997, Mononoke Hime, ang. Princess Mononoke). Přiznám se, že do tohoto filmu jsem se dlouhou dobu nemohla nějak ponořit. Většina Miyazakiho filmů (resp. Filmů ze studia Ghibli obecně) mě vtáhla do děje hned, ale zrovna Princezna Mononoke ne (další takový film je Porco Roso...), ale nakonec jsem cca rok nazpátek našla tu správnou náladu a film si pustila celý, celý jsem ho vnímala a také si ho řádně užila. Příběh je o vlastně o souboji přírody a civilizace. Na jedné straně jsou lesy, lesní duchové a zvířata (plus jedna lidská slečna jménem Mononoke, která je ale vychovávána vlčí bohyní), na druhé straně jsou lidé, kteří ve svůj prospěch lesy ničí a zvířata zabijí. Ale nějak se člověk nemůže přinutit cítit k lidem odpor, oni se prostě jen chtějí vyvíjet, chtějí se někam dostat a něco dokázat. No a pak jsou ty ti lidé, které budete nesnášet snadno. Třeba slizký obchodník, který se spojí s vládkyní města, aby zabili Ducha lesa a on mohl prodat jeho hlavu. A mezi nimi se ocitne princ z velice vzdáleného království, který byl proklet démonem a snaží se najít lék. A věří, že příroda a lidé mohou žít a existovat v míru a spolupráci. Je něco jako hopík, co skáče mezi princeznou Mononoke a lidmi a snaží se zabránit masakru, což se mu zoufale nedaří a kromě kletby to schytává ještě od obou stran. Nedaří se mu ani zachránit Ducha lesa, pak ani lidi a město před jeho pomstou. Je to jeden z mála Miyazakiho filmů, které bych rozhodně dětem nepouštěla.


    A pak přišel poslední den, kdy jsem se do kina dostala, středa. Ten den jsem si zašla na Zámek v oblacích (2004, Howl no ugoku shiro, ang. Howl´s moving castle). Tenhle film mám hrozně ráda, i když mi připadá, že je animace trošku odklonila od Miyazakiho klasiky, připadá mi to až moc anime styl, hlavně tedy hlavní postava kouzelníka Howla jako by vypadla z klasického anime seriálu. Ale tím nechci říct, že by mi to vadilo, naopak to byla milá změna. A také je tam velký odklon od jeho typických příběhů. Tento film je totiž opravdu nepředvídatelný. Člověk velice rychle zjistí, že v tomto filmu si nemůže být jistý vlastně vůbec ničím. A o čem to tedy je? Mladá kloboučnice Sophia je očarována zlou čarodějnicí z močálů a je proměněna na starou babičku. Její jediná naděje je vyhledat mladého kouzelníka Howla, problém ovšem je, že nikomu o svém prokletí nesmí nic říct. A tak se vydá na cestu najít Howlův prapodivný dům na nožičkách, který se neustále přemisťuje. To se jí s vypětím všech sil a s pomocí strašáka podaří. Nechá se tedy u Howla "zaměstnat" jako uklízečka a pomalu odhaluje tajemství jeho zámku, ironického kouzelného plamenu a také samotného Howla. A on zase to její. Do toho všeho se musí vypořádat s válkou, intrikami hlavní královi čarodějky a samozřejmě svým srdcem, protože se do mladého a vcelku narcistického kouzelníka zamiluje. V tomto filmu se ukazuje, že Miyazakiho představivost a fantazie nezná mezí a i když už se jedná o dospělého muže, tak má v sobě duši dítěte a nebojí se to ukázat všem kolem.

    A to by bylo vše, co jsem za tento blok v kině stihla. Bohužel, ale i tak je to víc, než jsem se svou prací mohla doufat. Filmy se momentálně přemísťují do Brna, škoda, že ne někam blíže. Ještě bych si zašla na Naušika z Větrného údolí a vlastně bych si klidně dala všechny filmy znovu. Doufám, že tohle nebyla poslední akce s Miyazakiho filmy. Ale vzhledem k veleúspěchu promítání a k tomu, jak rychle se vstupenky vyprodaly, tak bych řekla, že se s mistrem v kině ještě uvidíme. A třeba příště s jinými jeho filmy. Třeba Ponyo z útesu nad mořem nebo Porco Roso, Zvedá se vítr, to jsou filmy, které určitě také stojí za shlédnutí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Hayao Miyazaki v Bio Oko boudicca 28. 01. 2017 - 16:18
RE(2x): Hayao Miyazaki v Bio Oko anwiel 31. 01. 2017 - 20:06
RE(3x): Hayao Miyazaki v Bio Oko boudicca 01. 02. 2017 - 15:37